NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Malý návrat o rok zpět, který mé uši provází posledních pár týdnů. Kanadská skvadra MOUNTAIN DUST z Montrealu u mě zabodovala deskou „Nine Years“, jíž po řemeslné stránce považuji za jedno z nejlepších spojení stoneru, bluesu a psychedelických sedmdesátek. Nejedná se jen o osobité snoubení stylů, které ve výsledku tvoří naprosto svébytný a homogenní celek, ale i o parádně proaranžovanou hudbu, jenž je bohatá na instrumentálně zajímavá místa a originální zvukové ošetření.
Základem tu je sedmdesátkový psychedelický rock, který k sobě tlačí zasněnost THE DOORS na jedné straně, a na druhé přilévá riffovou revoluci, kterou odpálili BLACK SABBATH. Podmanivý zvuk hammondek se tu vplétá do poměrně hrubozrnného zvuku kytar, který si v ničem nezadá se stonermetalovými kapelami dneška. MOUNTAIN DUST díky tomu spojují zfetovanou romantiku a určitou chlapáckost, typickou pro texaské country. Místy tu probleskují moji miláčci MURDER BY DEATH, jen s tím rozdílem, že MOUNTAIN DUST se do toho dokáží opravdu opřít a epické zpěvy podporují desert - rockově metalovým základem v kytarách.
Dalším kolečkem, dělajícím z MOUNTAIN DUST skvěle seřízený stroj, je kytarista a zpěvák Brendan Mainville, který dokáže hlasem nést potřebné emoce. V hrdle má dar až bluesové bolestnosti, ale dokáže vytlačit i hardrockový chraplák. Variabilita jeho hlasu je stejná jako variabilita kapely a přesto to všechno do sebe zapadá a tvoří jednolitý celek, který dohromady funguje naprosto přirozeně.
Pevně doufám, že další tour (stejně jako další deska) na sebe nenechá dlouho čekat. Poslední zastávka v roce 2018 mi bohužel unikla a před tím o kapele slyšet mnoho nebylo, třebaže svůj první sedmipalec pustila do světa už v roce 2014 a sdružuje členy TRIGGER EFFECT a BARN BURNER. První dlouhohrající deska „Nine Years“ šla ven až v roce 2016 a za dva roky následoval tento skvost za podpory německého labelu Kozmik Artifa. Zkrátka a dobře - těším se na věci příští, následující kroky MOUNTAIN DUST se vyplatí sledovat.
Psychedelický rock, který k sobě tlačí zasněnost THE DOORS a přilévá riffovou revoluci, odpálenou BLACK SABBATH. V současném balení.
8 / 10
Brendan Mainville
- kytary, vokál
Hal Jaques
- basa, vokál
Blair Youngblut
- bicí, vokál
1. Seven Storms
2. White Bluffs
3. Turn You In
4. Inside The Rift
5. You Could
6. Into The Depths
7. Witness Marks
8. Old Chills
9. Stop Screaming
Seven Storms (2018)
Nine Years (2017)
Vydáno: 2019
Vydavatel: Mountain Dust Self-released
Stopáž: 40:51
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.